CEFONAH

Obecně o norštině

Norský jazyk je indoevropský, germánský, severogermánský (skandinávský), západní severogermánský jazyk, kterým mluví okolo pěti milionů lidí. Úředním jazykem je v norsku, ale norsky mluvící lidi najdeme i v  Dánsku, Švédsku, Německu, Velké Británii, Španělsku, Kanadě a USA. Norština byla v historii dlouhou dobu potlačována (od roku 1397, kdy norsko přešlo pod dánskou nadvládu). Až do roku 1814 byla norština jazykem spíše prostého lidu. Po odtržení se od Dánska a následném připojení se ke švédsku začali snahy o spisovný norský jazyk, který v té době neexistoval. Henrik Wergeland vytvořil, spolu se svými kolegy, spisovný jazyk tzv. riksmål (čti přibližně riksmól). Další spisovnou norštinu navrhl Ivar Aasen, který usiloval o návrat ke staronorským kořenům a vymyslel tzv. landsmål (lansmól). Rok 1929 byl riksmål po úpravě přejmenován na bokmål (bůkmól) a landsmål na nynorsk (nynóšk). Nyní jsou povoleny obě varianty-vedle toho existuje spousta norských nářečí a dialektů, takže spisovná norština vlastně neexistuje-nejlépe se domluvíte v bokmålu, kterým dnes hovoří zhruba 80% Norů...uff, tak jsem to tak nějak popsal a sem bych chtěl dát i gramatiku (alespoň stručnou) bokmålu. Norština je krásný jazyk a hezky se poslouchá a opravdu není těžký, zvlášť pro lidi, kteří již zvládají němčinu a angličtinu. A také se velice dobře dorozumíte s Dány i se Švédy. Jinak oba dialekty si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Runy

Norové samozřejmě dříve nepsali latinkou, ale runami. Norské runy si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Výslovnost norštiny

Výslovnost je hodně komplikovaná, má mnoho vyjímek a měla by se spíše oposlouchat, než napsat, ale pokusím se alespoň stručně popsat základní znaky (ty, které jsou stejné, jako naše neuvádím):

a se vyslovuje stejně jako v češtině, ale více v zadu (jedna z hlásek, které se prostě musí oposlouchat).

c jen v cizích slovech, čte sew jako s nebo k.

d na konci slov odpadá.

e je trochu napjatější-známe z němčiny.

g je již hůře popsatelné-vyslovuje se někdy g a někdy j, to se zase musí naučit. Na konci slov odpadá.

h se nečte před l a v.

i o něco napjatější, než v češtině.

k někdy jako k a někdy jako něco mezi ch a j. Stejně jako u g se to člověk prostě musí naučit.

o opět se musíme naučit, jestli u daného slova vyslovovat u a kdy o.

r v některých oblastech, zvláště kolem Bergenu, se vyslovuje hrdelně.

u stejná situace jako u o. Musíme se naučit, jestli u daného slova vyslovovat ü, je možná o něco temější a zavřenější než německé ü, nebo ö (ö se nevyskytuje jako u, skoro vůbec).

v nečte se na konci slov po l.

w nevyskytuje se skoro vůbec, jen u přejatých slov-čte se normálně jako v.

y čte se, jako bychom chtěli zdůraznit tvrdé y.

æ se čte jako v anglickém slově car.

ø jako německé ö.

å jako české o.

Některá hlásková spojení vám mohou pomoci určit jak se co čte:

eg čteme přibližně jako æj.

øg, øy čteme přibližně jako öy, s tím, že vyslovíme norské y.

gj vždy jako j.

gi, gy zde by se mělo g číst jako j, existují však i vyjímky.

ki, kj, ky stejná situace jako u g, k se v tomto případě vyslovuje, jak jsem již výše napsal, tedy mezi ch a j.

skj, ski, skøy, sky v těchto skupinách vyslovujeme s jako š, k se pak ztrácí a v případě skj se ztratí i j.

rd, rl, rn, rs, rt v těchto skupinách se r úplně ztratí a my vyslovujeme všechny tyto hlásky více v zadu-tedy jazyk se opírá o přední patro rs pak vyslovujeme jako "tvrdé" š. Toto š je dobře vydět na ruštině.

tj se vyslovuje jako k před y, i, j.

sl se někdy vyslovuje jako sl a někdy jako šl.

Němčináři-nevyslovovat sp a st jako šp a št!

Členy

mužský rod en

ženský rod ei

střední rod et

Neurčitý člen se přidává, stejně jako v němčině, před podstatné jméno:

en hund

ei jente

et hus

Bokmål míval dva rody-mužský a střední, proto je dnes možné u většiny slov s ženským rodem použít i mužský.

Určitý člen se připojuje k podstatnému jménu a stává se jeho součástí:

hunden

jenta

huset

Koncové t se u určitého středního rodu nevyslovuje!